Tak nám zastřelili Helenu. Čistý průstřel první strany. Netrpěla. Jen se mohla dočkat dalších narozenin. Asi se tak trošku masochisticky těším na vnitnří rekap těch čtyř let s ní, tedy najdu-li si na něj čas. Přeji všem veselejší den, než je loučení s jedinou holkou, které jsem byl kdy věrný...

Konečně jsem se dokopal k tomu po šesti týdnech ukázat se v domovské Ostravě. Nakonec jsem v ní strávil příjemný, ODPOČINKOVÝ, víkend. Což se ukázalo jako výborná volba nejen po posledních štacích, ale především po pátku a Divadlu Archa v S klubu... no, to je na dýl. Každopádně jsem si ověřil, že mé schopnosti mají limity a holt vše nezvládnu.

Brífing jak sviňa... nestíhám, nestačím, víčka ráno zatlačím. Ne, vážně, práce tři prdele, pomalu nastupují dílčí úspěchy a těch prekérek je méně a méně. Sice mě čeká technický porod v pátek s Divadlem Archa v Sku, ale to se poddá. Zatím se psychicky připravuju na 22. 4. - 9.5. - to bude denně nějaká akce, tak abych si vypral ložní prádlo v pokoji v backstage, hehe :)
Jinak zítra a pozítří hraju, tak bude bakšiš a hlava z tequily v pejru, viva la revolución. Jo a ve středu vyjde poslední Helena, alespoň na nějakje čas. Už nejde ani tak o peníze jako o lidi, kteří nejsou... a takový hezký časopis to byl... Má milá rozmilá neplakej, život už nebude jinakej. Zejtra, co zejtra, kdožpak ví, zejtra si lehnem do krabic :)
Have a fucking nice day

K poslednímu zápisu... a k poslední větě... o posledním roce... já se vážně nehodlám zprovázet ze světa :) Prostě jen nešťastná formulace, tak ať netřeštíte :) Já tady budu kurwa dlouho jako.

Kdybych se jmenoval Kristýna, jak mi bylo souzeno v případě, že by mi chyběl po narození pindík, tak bych si nechal říkat Krissy, nosil bych černou sukni nad kolena a vysoký boty. Měl(a) bych šukézní dvojky a řasy, že zamrkat s nimi, mládenci by hledali židli. Hrála bych na klavír a kreslila portréty. Nedívala bych se lidem do duše, ale nechala je poznávat tu mou.

Jenže se jmenuju Ondra, říkaj mi Ondry, Ondí, Ondro i Ondřeji, pro jiné jsem Endeek a pro jiné namachrovanej debil s mozkem v rozkroku a egem na nástěnce. Jiní mě vidí jako maximálně hodného a vstřícného, ochotného pomoci i nepříteli. Další obdivují mou pracovitost, nasazení a celkový zápal. Druzí si klepou na čelo a pro stejnou věc mě cejchují naivním volem a spasitelem všehomíra. Najdou se i tací, kteří pomíjejí a promíjejí to zlé a vidí (jen) to dobré. Dost dobře se najdou i vypočítaví človíčkové, kteří s myšlenkou vlastního prospěchu kálejí na hlavu Ondrovi.
Jsem romantik, sangvinik, cholerik, realista odkojený pesimismem, idealista bez snů a ideálů. Jsem děvka, děvkař i pasák. Miluju přírodu a moderní architekturu. Mám rád horkou sprchu po ránu a vzrušující běhání mrazu po zádech. Bojím se výšek, nemám rád hmyz a játra, vyhledávám společnost a zároveň ji tvořím a přetvářím. Hraju si na sebevědomého macho a bojím se telefonovat. Nesnáším lež, a proto lžu. Obdivuji se krásným obrazům, ženám i hradům. Na kolena mě dostane vůně, úsměv druhé(ho) a ameriky 60.-70. let. Když jsem byl malý, zbožňoval jsem nudlovou polívku z JZD od dědy, brambory dělané v popelu a diviznový čaj. Sbíral jsem rybíz a jezdil na trh, kradl kukuřici, trhal sněženky a když byla chvíle, zajel jsem s kole doprostřed lánu polí, lehl si na strniště, koukal nahoru, kouřil eukalypty a ptal se "kdepak asi budeš za pár let?" Míval jsem kotě (než uteklo), skládal básně, pořádal večírky a s horečkou utíkal oknem do centra Ostravy za kamarády. Holky mě měly rády a já je, ač jsem se jich ukrutně bál a bojím dodnes...

Když mi bylo třináct, zaslechl jsem "hajzl, hajzl je to, v prvé řadě hajzl a pak až něco moje!"
Když mi bylo čtrnáct, kouřil jsem trávu a našel si první práci.
Když mi bylo patnáct, vytáhl jsem poprvé na otce nůž (a naposled).
Když mi bylo šestnáct, poprvé jsem měl článek v novinách a přišel o panictví.
Když mi bylo sedmnáct, psal jsem básně o život a založil Polanka Parties Company.
Když mi bylo osmnáct, zažil jsem nejúspěšnější rok z pohledu mých rodičů.
Když mi bylo devatenáct, svedl jsem angličtinářku a umřel mi druhý děda.
Ve dvaceti jsem založil Helenu v krabici a v jedenadvaceti jezdil na návštěvy do Opavy.
Když mi bylo dvacet dva, chtěl jsem zase jíst horké brambory a srkat bezový čaj, ale umřela mi druhá babička.
Třiadvacátý rok utekl nejrychleji ze všech... rozvod rodičů, stěhování a prodávání domu, rozchody a "schody", titul bakaláře, první publikace v mé režii, kalení (v hospodách), válení (se v posteli), pálení (mostů), šálení (smyslů), valení (nesmyslů), nový portál, nová US...

Jakýpak bude ten rok poslední?

Tak nová práce začíná pomalu nabírat obrátky. O růžemi lemovanou cestu zrovna nejde, úsěch střídá neúspěch, ale pořád je to lepší než primární očekávání. Inu, dlouhá cesta přede mnou. Ještě si v sobě pořešit nezvyk zodpovídat se někomu nade mnou a bude fajn :) Další rána mě čeká asi dnes - punkový koncert... snad ještě není "dead". A velké očekávání příští týden - Horkýže Slíže a zaučování nové dj´ky Veroniky.
Poslední dny jsou ve znamení jednoho rozhodnutí za druhým. A taky poznamenány posledními záchrannými pokusy Heleny...

RADKA VYHRÁLA VOLBY!!!!