Jen tak tak...  

Čas má v našich životech tu výsadu, že je nezkrotný, neběží podle toho jak chceme my sami, ale žije svým vlastním životem, bez ohledu na okolí, spoolečnost a dění v ní, je lhostejný, ale zároveň, což je při jeho aroganci sympatické přistupuje ke každému stejně. Zvykli jsme si dělit naše životy na úseky ohraničené právě časem, za sebou táhneme minulost, žijeme přítomností a někdy rádi, jindy naopak, koukáme do budoucna. To, co bylo, dokážeme už ovlivnit jen stěží (ač bychom často měnili rádi), současný život za to držíme pevně na uzdě a pro budoucnost nám bylo dáno plánování. Občas vyrazíme na trip mimo hranice času, jindy je čas naším drábem. Já osobně plánuju rád, špatně se vyrvnávám z minulostí a seč to jde, pokouším se užít si přítomnost. Někdy si tohle "přítomné žití a prožívání" stavím do pozice jakéhosi vnitřního imperativu. Myslím, že carpe diem má v mém životě své místo.