Tohle jsem si napsal kdysi dávno a zřejmě to nejlépe vystihuje mou momentální náladu...

Nedělat nic v neděli je hřích. Navíc, když má člověk po týdnech naprosto chladnou hlavu a je plus minus odpočatý. Sice je za dveřmi nový semestr se svou kanonádou zkoušek, docházek, bakalářek a podobně, ale s tím už holt musí každý počítat. Venku je hrozivě chladno a mně se ne a ne chtít cupitat na vlak do Olomouce. Zítra mě čeká veselý večer po všech směrech, hlavně pak v tom redakčním. Už vidím, jak se všichni domluvíme, obviníme, odpustíme, přejdeme a pojedeme dál. Kéž by to bylo alespoň tak. Zrovna jsem dopsal výroční zprávu sdružení a na chvíli se mě zmocnil hezký pocit, když tak rekapituluju, co všechno jsme zvládli a co se podařilo. Vůbec si ale nejsem jistý s tím, že za rok touhle dobou jí budu psát opět já. Už jsem na to prostě starej, vyždímanej, vyhaslej a opožděnej. Amen.

Serou mě lidi, kteří neumí dodržet slib a slovo
Serou mě lidi, kteří neumí poslouchat
Serou mě lidi nepřístupní debatě, konstruktivní kritice
Serou mě lidi bez invence a chuti se učit novému
Serou mě lidi, kteří si nedohlédnou dál než na špičku nosu
Serou mě lidi, kteří "myslí" A a dělají B
Serou mě lidi, kteří se nedokáží učit ze svých chyb nebo chyb druhých
Serou mě lidi rozmazlení, blbci a uvzatí idioti
Serou mě lidi brojící proti logice světaznalostí nebo malostí
Serou mě lidi vyhýbající se odpovědnosti a ještě víc ti, kteří ji ani neznají
Serou mě lidi nerespektující základní hodnoty jako čestnost a spravedlnost
Serou mě lidi líní
Serou mě lidi odpovídající na otázku otázkou
Serou mě lidi zahledění do sebe
Serou mě lidi s přístupem k životu i práci pod heslem "ono bylo nějak a nějak bude"
Serou mě lidi přidělávající, minimálně zbytečnou, práci jiným
Serou mě lidi neumějící jít ke kompromisu, natož se o něj vůec snažit
Serou mě lidi prázdí a nezodpovědní

Momentálně mě serou: Martin Višňa, Jana Moravcová, Jan Kulig, Jiří Kalát, Jan Pruška, Kateřina Šimková, Aleš Martínek, Ondřej Martínek, Jakub Durr, výrobci Adobe InDesignu a Helena v krabici.

Hezký den všem. I těm, kteří mi leží v žaludku a v hlavě. Bohužel pro mě.

Doby, kdy člověk neustával popíjení v kruhu přátel a známých jsou dávno v nenavrátnu. Neříkám, že intimní rozhovor s bílou mísou nebo na(z)vracení ke kořenům parkových stromů nemá něco do sebe, ale s přibývajícími léty ono okouzlení bledne víc a častěji než tvář pod tíhou opilosti. Nevolnosti jsou však součástí života i nadále. Sice nejsou provázeny nebo následovány vomitem, ale o to zákeřnější a nebezpečnější jsou. Člověku je zle ze sebe a z jiných, jen zvracení získává spíše verbální formu. Zvrací se ironie, narážky, přetvářka etc. V bahně všedního dne se válí příspěvky na blogu, v médiích i repliky icq. A čím více chce člověk vybřednout z toho marasmu, tím ulepenější má podrážky a zapadá do něj až po kolena.
Nejhorší je, že čím víc je člověku zle z jiných lidí, tak tím více je zle mně. Neboť se snažím vysvětlit si cizí chyby jako své. Říkejme tomu vztahovačnost či uvzatost, ale jinak to bohužel (bohudík) nejde. Spasitel světa drží na jednom rameni svůj kříž a druhou staví padající šachové figury. Nedělá rozdíl mezi černými a bílými polemi, ani mezi pěšákem a králem. Jenže zak trochu zapomíná, že do šachu se dostává on sám.