Bezprecedentní nausea  

Doby, kdy člověk neustával popíjení v kruhu přátel a známých jsou dávno v nenavrátnu. Neříkám, že intimní rozhovor s bílou mísou nebo na(z)vracení ke kořenům parkových stromů nemá něco do sebe, ale s přibývajícími léty ono okouzlení bledne víc a častěji než tvář pod tíhou opilosti. Nevolnosti jsou však součástí života i nadále. Sice nejsou provázeny nebo následovány vomitem, ale o to zákeřnější a nebezpečnější jsou. Člověku je zle ze sebe a z jiných, jen zvracení získává spíše verbální formu. Zvrací se ironie, narážky, přetvářka etc. V bahně všedního dne se válí příspěvky na blogu, v médiích i repliky icq. A čím více chce člověk vybřednout z toho marasmu, tím ulepenější má podrážky a zapadá do něj až po kolena.
Nejhorší je, že čím víc je člověku zle z jiných lidí, tak tím více je zle mně. Neboť se snažím vysvětlit si cizí chyby jako své. Říkejme tomu vztahovačnost či uvzatost, ale jinak to bohužel (bohudík) nejde. Spasitel světa drží na jednom rameni svůj kříž a druhou staví padající šachové figury. Nedělá rozdíl mezi černými a bílými polemi, ani mezi pěšákem a králem. Jenže zak trochu zapomíná, že do šachu se dostává on sám.