undefined
O zvrhlosti a nezbytné trapnosti
Posted by endeek
Když vám po rozchodu přijde ex-přítelkyně na nevěru, je to smutné, tragické, směšné a odsouzení hodné zároveň. Uvažujete, zdali vám to za to stálo, zdali bylo nutné odhalení (ať žije historie icq), začínáte litovat (cíl většiny utíkání) a nejraději ze všeho byste stiskli rewind na ovladači života. Jenže to nejde. Poslední zmiňovaný proces by nejraději praktikovala i ona podvedená, jenže to nejde. Zůstane u toho, že si bude nadávat do blbců, naivek a holek skákajících na špek. Bude naštvaná, znechucená, ublížená, zrazená a s postupem času a panáků bude sklouzávat k ethanolovému hrdinství, neboť to je cesta k přežití dalšího dne, večera a noci nejspolehlivější. On to bude ignorovat, protože je stejným Achillem v celovečerním snímku "Srážka s realitou XVIII." jako ona. V druhé fázi jím začne opovrhovat a on se začne bránit a rezignovat zároveň, neboť opět v nutné obraně bez důvodu je vždy odevzdanost. Chvíli si bude spílat, jenže dřív nebo později (spíše dříve) dojde na základě zkušeností minulých k zjištění, že holt s něčím občas nehnete a nezměníte to. Slova jsou spíše na škodu a škoda je prohlubována mlčením. Oba si vylejou tíživé stavy a pocity na stěnu nul a jedniček a pokusí se jít dál. Není důležité kam a jak daleko, ale podstatné je prostě jít.
Poslední roky jsem si myslel, že jsem naprosto imunní vůči morálním fackám a že jediná fyzická mě muže probrat s emocionálního sadismu... chyba lávky, ani ta hmatatelná rána nezmůže nic.
P.S.: to Ninusha: ještě si myslíš, že mám pokračovat v psaní?
