Dneska netradičně přidám pár vět k těm ze sklepení negativních myšlenek. Existuje-li něco jako karma, pak ta moje bude nejspíš šedá, nijaká, beztvará. Plná rozporů a paradoxů, plná zvratů a peroucích se jinů a jangů... opět si ověřuju jaký má pocit štěstí sebevražedné sklony, na chvíli se otočíte a už skáče pod vlak. Se spokojeností je to relativně jednodušší, většinou je nenáročná, tiše vrní v duši a stačí ji jen víc plusů v levém sloupci života. Bohužel čím je člověk starší, tím méně má času se oběma kochat a také je čím dál tím více limitován v možnostech tyhle pocity ovlivňovat. Čas od času si tak na každého zasedne dojem vlastní bezmoci, nemohoucnosti a z nich vyplývyjící marnosti. Jenže vlak se nemůže jen tak zastavit, má přesně stanoveny stanice a žádné výjimečné zastávky se nepřipouští. A pokud přeci jen vystoupíte, může se stát, že na další spoj si pekelně dlouho počkáte.

Taky nesnášíte čekání? Fronty, přípoje vlaků, na výsledky testu, oblíbený festival...? Nejhorší je podle mě (krom čekání na smrt a na dobré zprávy) čekání na jistotu. Její opozitní sestřička dokáže s jedním zamávat. Nedá spát, jíst, myslet na něco jiného, hloube a prokousává se, zažírá se pod povrch, do myšlenek i podvědomí. A chtíc nechtíc jiný lék než hodná sestra jistota na ni neplatí... Jenže jaká legrace nastane, když jistoty dosáhneme a pojednou si uvědomíme, že právě v ní je obsažena i její zlá sestra. Nemůžeme si být jistí ničím, co jsme si vydobyli. Už jen proto, že ona blažená jistota může někomu připadat příliš nudná a fádní a tím už nás opět uvádí do pochyb...

Tak jako jsou dva pohledy na tutéž věc (v horším případě je jich i několik ...), jsou i dva metry na nich založené. Ani jeden není delší nebo kratší, ale měří každý v jiných jednotkách. Každý člověk má takových metrů víc, pro každou situaci jeden. Vždy sáhneme po tom nejvhodnějším pro opodstatnění právě užívaného pohledu. Jsme tak determinováni přístupem k událostem i lidem, neumíme (povětšinou) odhlédnout od nerelevantního. Schvalujeme-li nebo, ještě více, obhajujeme-li v jednu chvíli "x", v okamžik další budeme právě "x" považovat za nepřijatelné. Není to o raciu nebo snaze se na tytéž věci dívat z nadhledu. To samo o sobě nejde, protože emoce a momentálních xy dalších faktorů nám takový proces znesnadňují, respektive znemožňují. Jistě, pohledy i metry se mění také v důsledku zkušeností a také rozvoje osobnosti. Povětšinou se ale spokojíme s tím málem co je po ruce - emocionálním rozpoložením, aplikací pravidla oko za oko nebo právě negativní zkušeností. Soubor toho všeho pak dopomůže člověku vidět jeho omezenou optikou věci, které by v opačném rozložení sil a aktérů nahlížel jinak, k uspokojení svému.

Důvěra a víra mají k sobě překvapivě blízko - obé se ztrácí překvapivě rychle a snadno.

Holds us together
Close to perfection
Nothing else out there
No one to guide us
Lost in our senses
Deep down inside I know our love will die

Only this moment
Holds us together
Lost in confusion
Feelings are out there
Scared of devotion
Doubting intentions
Deep down inside I know our love will die

Stay or forever go
Play or you'll never know
What heaven decided
You can't deny it's
All you've been waiting for

Stay or forever go
Play or you'll never know
Your spirit's devided
You will decide if i'm
All you've been waiting for

Clouds in my head have been parted with grace
By the voices of an angel revealing her face
and her words they make sense 'n' I do understand
Falling in love isn't part of a plan