O mědvědech, opicích a volech  

Další medvědí hraní za mnou. Tentokráte si je nenechal ujít ani medvídek no. 2, starší a zkušenější kolega, bez něhož si nejenom ono muzicírování těžko představit. Lidí přišlo o krapet míň, ale na funkci ani večer jako takový to vliv nemělo. Jen ten "pseudovyhazovač", kterej vypadá, že sežral všechnu moudrost a steroidy světa, mě v závěru dožíral. A to chtěl po Kubíkovi peníze, děs běs. Zlatej bůžek Višna. Uvidíme, jak to bude vypadat příště, respektive koliko dětiček dorazí zcákaných dopoledním koledováním v rámci komerčně exponovaného svátku zmrtvýchvstání a koliko si jich prožije zmrtvýchvstání den druhý.
V poslední době se mi daří zcinkávat se taky na požádání, sice už to nehrotím jako dřív, ale ... Tak nějak mi bylo opilecky smutno v závěru medvědícho mecheche. Ono opustit ten příjemně sžíravý pocit souznění, vnitřní pohody a miniaturizace vnějšího světa do oázy zábavy, je docela těžký. Alespoň pro mě.
Nebyl by to ani medvědí večer, kdyby se zas něco nedělo a neřešilo. Dostalo se mi poplácání po zádech i příjemné kritiky, domluvil jsem burzu oblečení na kolejích, dostál slibu věnovat tanec jedné z exeditorek i přijal nabídku hrát na psychoparty. Inu, drobnosti člověka potěšující, avšak umocňující pocit duševní rezervace.
Ráno nakonec nebylo tak tragické jako probuzení jiná. I tak to ale odneslo studium, se kterým si poslední dobou lámu hlavu (doslova). Taky jsem se snad už konečně smířil s tím, že volem se člověk nestává, ale rodí a je to stav nezvratný. A tedy že volům nelze uhýbat, ale ani se snižovat do role stejného sociálního debiloida. Což nemá nic společného se stáhnutím příspěvku minulého (ten šel do pryč právě z důvodu, že bych se na to musel dívat při každým refreshi, a na to žaludek nemám). Inu, neřešme již špínu. Protože na tyhle sračky by ani pán s woolitem nestačil.